Touto otázkou už jsem se jednou zabíval. Poslední dobou se k ní vracím. Dřív jsem trochu vyčítal Bohu, že člověka nezničí, ale místo toho ho nechá, aby se věčné trápil, možná to platí i do dnes. To, že Bůh lidskou duši nikdy nezničí je přičítáno jeho nekonečné lásce, kterou nás všechny lidi zavaluje. Nemělo by to být ale spíš tak, že ten kdo vás má rád, by vás měl uchranit před jakýmkoli trápením? Ano, i tady na zemi vnímáme, že je špatně, že se člověk kvůli trápení usmrtí, jenže tady se člověk může ještě obrátit, aby mohl mít věčné blaho v nebi a navíc, naše trápení na zemi není věčné a tak kruté jak popisuje bible, že to bude v pekle. Mám dvě teorie, proč Bůh člověka nezničí a pošle ho do pekla, pokud nepočítáme jeho lásku k nám, která je jistě tím největším důvodem. Ta první je, že peklo ve skutečnosti není tak kruté jek se dělá a je to spíš taková menší úroveň nebe. Nemyslím si však, že by nás Bible peklem pouze strašidla, kvůli tomu, abychom žili dobře, a proto tu je místo i pro druhou teorii. Člověku je dobře tam, kde sám být chce. Pokud si člověk tedy dobrovolně zvolí peklo, je mu tam dobře, protože je to jeho vlastní volba. Pokud člověk žije a smýšlí špatně, bude mu dobře ve společnosti lidí, kteří smýšlí stejně jako on. Ale nikdy nebude dokonale šťastný a to je velmi bolestná skutečnost.

Děkuji za Váš čas.